Majetek budovaný po staletí

Ekonomický žebříček ŠTIKY ČESKÉHO BYZNYSU připravil ve spolupráci s klubem HELAS NEW ENCOUNTERS CLUB akci s názvem „Majetek budovaný po staletí aneb Rodina – Poslání - Odpovědnost“. Dubnové setkání v hotelu Grandior Prague zahájil zakladatel žebříčku Martin Růžička ze společnosti COFACE. K hostům, kterými byli pánové Constantin Kinský a Jiří Hlavatý, přibyl v panelové diskusi také Petr Laštovka, jako zástupce patrona setkání a partner EMUN PARTNERS a David Borkovec, partner PwC ČR. Setkáním provázela zakladatelka klubu Helena Kohoutová. Zajímavá a živá diskuse se nedržela jen avizované správy majetku nebo jeho předání, probírala se také výchova zaměstnanců, osobní názory obou hostů, jejich filosofie a životních cesty.

Jméno Constantin Kinský mnohým napoví, že muž, který jej nosí, je potomkem českého aristokratického šlechtického rodu. Vyrůstal ve Francii, nějaký čas žil ve Skotsku. Od roku 1997 je zpět v Česku a cítí se tady být doma. Vlast je pro něj velmi důležitá. Sám považuje za vlast místo, kde máme kořeny, kde nacházíme smysl života. „Když přejíždím z ČR do Bretaně, mám pocit, že celá Evropa je moje vlast. My lidé nepotřebujeme hranice. Potřebujeme kořeny a odpovědnost.“ V současné době je předsedou Francouzsko – české obchodní komory, od roku 2013 rekonstruuje zámek ve Žďáru nad Sázavou s cílem vybudovat interaktivní muzeum. Možná z toho důvodu, že je velkým milovníkem kultury. Aby se vymanil z rodinného kolotoče, stal se bankéřem. „Potřeboval jsem si dokázat, že něco umím. Jen já sám, mimo rodinné vody,“ vysvětluje svou profesní dráhu. Obdobnou šanci poskytuje i svým dětem. „Jediná šance, jak předat naši práci mladší generaci, je koncentrovat se na hodnoty, být otevření, dát prostor a transparentně mluvit o tom, co děláme. Pak nezbývá než doufat, že se do toho syn zamiluje. Nebo třeba bratranec, sestřenice… Nejdůležitější je poskytnout možnost se do rodinného podnikání zapojit.“. Řídí se mottem „naše minulost je pramenem budoucnosti“. Přesto je mu jasné, že řízení rodinné firmy má určitá specifika. „Jsou tři kruhy, které je potřeba sladit, mít je v hlavě a vědět, ve kterém teď jste. První je podnikatelský, druhý rodinný a třetí je ten osobní. Musíte si umět přiznat, když mezi nimi dojde ke střetu. Ano, jsi sice můj syn, ale já tě vyhodím, když budeš neschopný. Protože ta firma má taky svá práva, stejně jako ty ostatní kruhy,“ dává jasný příklad přístupu k rodinnému majetku. Říká o sobě, že je workoholik. „Snažím se říkat si, že nemusím pracovat. Jediné co musím, je umřít.“ Nejdůležitější vlastností je podle něj umět sami sebe regenerovat. „Je jasné, že každý má radost, když se dostane na kopec. Buď z toho, že předběhl člověka před sebou nebo že vyšel výš. Zapomínáme si ale vychutnat to, že jsme se na ten kopec vůbec dostali. Nezapomínejte se starat sami o sebe. Neznáte nikoho, kdo je zajímavější než vy sami. Minulost ani budoucnost neexistuje, je jen tady a teď,“ dodává.

Jiří Hlavatý je generální ředitel a majitel společnosti JUTA. Ze společnosti, o které říká, že k němu přišla náhodou, vybudoval podnik, který má v současnosti 14 závodů a 2200 zaměstnanců. „Nikdy jsem o nic ve firmě neusiloval, všechno ke mně tak nějak přišlo,“ říká. Ve společnosti pracuje už 42 let. Vystudoval strojní inženýrství a v roce 1972 nastoupil do JUTY. Na rok šel na vojnu a po návratu si prošel všemi dělnickými profesemi. Prožil ve firmě několik etap a je rád, že zažil každou z nich. Rekapitulaci svého působení v JUTĚ si udělal až díky účasti v soutěži Podnikatel roku, ve které zvítězil. „ Abych mohl jim odpovědět na všechny otázky, musel jsem si postupně projít svůj pracovní život a zavzpomínat. To pro mě byla právě ta přidaná hodnota soutěže. Zjistil jsem, že nevidím rozdíl mezi tím, jak jsem řídil JUTU jako státní podnik a jak teď. Jediný rozdíl, který vnímám velmi jasně, je můj věk,“ hodnotí. Zastává názor, že hodnoty ve firmě buď existují nebo neexistují. Etický kodex přibít na dveře kanceláře je nesmysl, buď ve vás jsou nebo ne. „Energii a vypětí vkládáme do všech zaměstnanců a odhadujeme a jsme přesvědčeni, že u 80 % padnou na úrodnou půdu. U nich věřím, že je v nich porozumění, poctivost a ochota, že udělají pro firmu víc,“ vysvětluje vztah k zaměstnancům a dodává: „Kdo jiný by se měl starat o zaměstnance než zaměstnavatel? Je to o těch starostech o lidi, aby věděli, že je tady někdo, kdo je jim připraven pomoci. Oni vám to pak tisícinásobně vrátí v rámci pracovních procesů. O dobrého zaměstnance se staráte jako o svůj majetek. Tlačit na lidi ve zlém nemá cenu.“. A jak bude firmu jednou předávat? „Jsem přesvědčený, že firma potřebuje velitele. Není možné být na pozici generálních ředitelů nebo vedoucích firem s každým zadobře. Je potřeba jeden „diktátor“. Osoba, která když se otevřou dveře a do místnosti vstoupí deset lidí, vy už rovnou víte, kdo je ten šéf,“ říká. Najít za sebe nástupce vnímá jako jednu z povinností top manažera. Jako svůj nevyřešený úkol. „Neměla by to být náhoda, ale jasně připravený proces. Každý jsme jedineční a ten, kdo přijde po mně, bude zase jiné povahy. Ale musí to být sakra autorita,“ doplňuje. Volbu podle něj nakonec stejně rozhodne intuice. „Když jsem zvládnul svůj profesní život, musím přece zvládnout i nástupnictví.“