Pozvání na klubové setkání Ocenění Českých Podnikatelek s podtitulem „Číst mezi řádky“ přijaly tři dámy, jejichž osudem se stala komunikace, a to v nejrůznějších podobách. Ve společném rozhovoru nám novinářka a televizní moderátorka Magdalena Dietlová, spoluzakladatelka Ogilvy Public Relations v České republice Dita Stejskalová a jedna z nejvlivnějších dam českého internetu Pavlína Louženská prozradily nejen to, jaké byly jejich začátky, ale i to, co je na jejich práci bavilo a baví.
Čím jste chtěly být jako malé holky a kdy jste zjistily, že vaším posláním bude komunikace a její nejrůznější formy?
Magdalena Dietlová: Jako malé holčičce, když jsem ještě neuměla číst, mi maminka četla pohádky. Já jsem potom s knihou v podpaží chodila za každou návštěvou, která k nám domů přišla, a chtěla jsem jim ty pohádky předčítat. Maminka zprvu vždycky říkala: „Vždyť ty neumíš číst.“ Já jsem však knížku otevřela a přesně tak, jak ona je četla mně, tak jsem je já návštěvě vyprávěla. Sem tam jsem si něco přimyslela, trochu to zdramatizovala. Měla jsem velkou touhu něco jim říkat, zapojovat se do hovoru s dospělými. To mi asi zůstalo a v dospělosti jsem na to navázala.
Dita Stejskalová: U mě je všechno tak trochu souhra náhod. Moje maminka mi vyprávěla, že když jsem byla malinká, často jsem jí říkala, ať se posadí, že jí nadiktuji básničku. Ty má dodnes schované. Úplně původně jsem jako malá holka chtěla být veterinářkou. Dodnes mám moc ráda zvířata a přírodu. Proto jsem to chtěla studovat. Jenže jsem také měla tetičku, která v roce 1948 emigrovala a stala se z ní světoběžnice a podnikatelka. Ta mne fascinovala natolik, že jsem chtěla být jako ona. Rozhodla jsem se tedy jít na Vysokou školu ekonomickou a studovat Mezinárodní obchod. Studium na VŠE jsem chápala tak, že pokud k tomu nebudu pracovat, nikdy nebudu mít pojem o realitě. Proto jsem nejdříve „vlezla“ do studentské organizace AIESEC, kde jsme si hráli na velké podnikatele a moc nás to bavilo. Po ukončení působení v tomto projektu jsem začala hledat další práci. Moje spolužačka tehdy pracovala v Ogilvy a řekla mi, ať přijdu na brigádu, že zrovna staví PR oddělení. Vyrazila jsem tam tedy na brigádu a sedím tam dodnes, od roku 1994. Nikdy jsem si nemyslela, že budu dělat to, co dělám. Nikdy to nebyl můj sen, ale pořád mě na tom něco baví – to, jak se vše mění a neustále posouvá vpřed.
Pavlíno, jak to bylo u Vás?
Pavlína Louženská: Já jsem jako malá chtěla být prezidentka. Tam to všechno začalo. Měla jsem jasný plán – stát se nejdřív modelkou, vydělat si tím peníze, pak být doktorkou a až budu stará stát se prezidentkou. To jsem oznámila svojí mamince a přes to nejel vlak. Mám vystudovanou anglistiku, a to i přesto, nebo právě proto, že jsem v 10 letech dostala v psychologické poradně papír na to, že se v životě nenaučím žádný cizí jazyk, protože jsem silný dyslektik a dysgrafik. Moje babička-polyglotka, která uměla sedm jazyků, řekla, že to nepřipadá v úvahu. „Dokopala“ mě tedy k tomu, že jsem šla studovat anglistiku. Po dokončení studií jsem pak učila angličtinu, šéfovala metodice Tutoru a Caledonian School, měla jsem pod sebou 120 lektorů a pracovala jsem prakticky nonstop. A když pracujete nonstop, přijdete ve svém životě na poměrně bizarní nápady. Jedním nich bylo, že jsem se chtěla provdat za programátora. Řeknu vám proč: programátoři vydělávají docela dost peněz a nestačí je utrácet, protože pořád sedí u počítače, docela dlouhou dobu žili s matkou, takže mají hluboký respekt k ženám, na pracovišti vás nepodvedou, protože tam žádné ženy nejsou, dobrovolně vás neopustí, protože jako úspěch vnímají to, že vás našli a nevěří, že by ještě nějakou ženu našli a jsou skvělí tátové, protože jsou sami dětmi. Tohle všechno jsem si sepsala a zavolala svému o dva roky mladšímu bratrovi, ať mě vezme na nějakou IT konferenci. A on mě vzal, bylo tam 150 kluků a já a ti kluci nevěděli, o čem si se mnou mají povídat, a tak mi vysvětlovali, co dělají. To, co mi říkali, mi přišlo úplně skvělé. Dala jsem výpověď v práci, přestěhovala jsem se z Brna zpátky do Prahy a nastoupila na neplacenou stáž do PR agentury. Tehdy za mnou přišla šéfová s tím, že momentálně jsem v agentuře jediný člověk, co kdy slyšel slova jako „hashtag“ a „Twitter“, takže od teď budu specialista na digitál. A já jsem souhlasila.
Paní Dietlová, čím jste chtěla být jako ta holčička a proč jste pak šla na tu žurnalistiku?
MD: Moje cesta ke studiu žurnalistiky byla dost dlouhá. Jako dcera statkáře, kterému se později říkalo kulak, jsem měla problém dostat se už na gymnázium, o nějakém velkém výběru vysoké školy jsem si pak mohla nechat jenom zdát. Také kvůli tomu jsem onu žurnalistiku vystudovala již jako matka čtyř dětí. Nejprve jsem se hlásila na vysokou školu ke studiu germanistiky. Ale ani to nebylo jen tak, než jsem si vůbec mohla podat přihlášku, musela jsem se dva roky sbližovat s dělnickou třídou a dělala jsem kresličku. Až pak jsem mohla jít na vysokou. Když jsem dodělala druhý semestr, bláznivě jsem se zamilovala do svého prvního manžela, báňského inženýra a odstěhovala jsem se do Ostravy. Tam jsem začala pracovat v Divadle hudby. Jednou tam přišel televizní dramaturg, který poslouchal, jak jsem četla komentář k deskám kapel, které zde nebyly úplně běžně dostupné – Beatles, Rolling Stones a podobné. Stalo se to, že mi nabídli, abych šla do televize s tím, že budu číst mimo obraz zpravodajství z Ostravska. Hlásila jsem zprávy typu – rekordní výkony ostravských horníků.
Co následovalo potom?
MD: Pak mě zkusili, zda budu použitelná na obraz. Ukázalo se, že to jde. Už jsem tedy nečetla zprávy o rekordech horníků, ale říkal jsem: „Dobrý večer, dámy a pánové, vítáme vás z ostravského studia…“ Pak se mi narodilo první, druhé dítě, to jsem pořád byla hlasatelka. Následovaly nějaké estrády. Jednoho dne do studia přijel pan Jaroslav Dietl, který se tam přijel ucházet o práci, neb ho vyhodili z pražského televizního studia. Tak jsme se na chodbách ostravského studia začali potkávat.
Dito, jakým směrem se dnes vyvíjí média? Co byste poradila svým klientům, ať už jsou velcí nebo malí?
DS: Všichni dnes ztrácíme pomalu trpělivost přečíst si jednu celou stránku. Dnes jsme v situaci, že kolem nás je strašně mnoho informací. Představuje to velký tlak na to, aby si člověk pěstoval kritické myšlení, což není jednoduché, a ne každý je ochoten se do toho pouštět. Výsledkem toho je, že kolem sebe máte spoustu balastu a je těžké se v tom vyznat. Tím, jak je toho hodně, snažíme se vše zkracovat. To, co dnes s klienty řeším, je to, co mají říkat, aby to v tom moři informací nezapadlo a čím to mohu podpořit, aby to mělo nějaký přínos a bylo autentické. Takže takové moje doporučení je: „Když máte co říci, tak to řekněte a když ne, raději mlčte.“
A jaké je to mediální prostředí?
DS: Je pestrobarevné, zrychlené a najdeme na něm mnoho kanálů, díky nimž mohou firmy oslovit své publikum, potenciální zákazníky. A na to je třeba myslet. Již nestačí využít jeden komunikační kanál, je třeba myslet na to, že lidé dnes získávají informace z mnoha zdrojů mimo mainstreamová média. A ze všech takto získaných informací si skládají konečný obraz, který formuje jejich názor.
Pavlíno, jak to vidíte vy? Jak se v této online branži podniká a na čem zrovna pracujete? Vím, že toho máte hodně.
PL: Pokusím se to shrnout. Opravdu totiž válčím na víc frontách a bojuji ve více sportovních disciplínách. Práce, kterou mám, aby si moje maminka myslela, že mi jednou dají v bance hypotéku, je v digitální agentuře, kde se zabývám inovacemi a konzultuji s klienty. To znamená, že když za námi přijde například nějaká tradiční pojišťovna s tím, že již nechce nabízet stále ty samé produkty a služby co před 20 lety a ujíždí jim trh, společně s nimi probereme situaci na trhu a pokoušíme se je „odzaseknout“, aby se mohli pohnout vpřed. Praktickým výsledkem toho je například studie, kterou jsme spustili před rokem a která se zabývá problematikou inovací. Osobně jsem mluvila se zhruba stovkou firem, a to jak z oblasti korporátů, tak i start-upů a ptala jsem se jich nejen, jak inovují, ale také jsem si s nimi povídala o tom, jak jejich firma funguje. Podle mého názoru jsou inovace něco jako pivo. Pivo může být úplně skvělé, ale také úplně špatné, pokud cestou k vám proteklo trubkami, ve kterých byla rez a plíseň. Často je to tak, že v inovačním oddělení vznikne skvělý nápad, ale než se k vám dostane, proběhne celou řadou oddělení, kde se může zkazit. My jsme tedy mapovali, kde jsou ta místa, kde se může plíseň tvořit a jak ji odstranit, aby pivo, které si uvaříte, chutnalo dobře. Porovnávali jsme, jak situace vypadá v korporátech a ve start-upech, aby se mohli třeba navzájem insipirovat a také, abychom bojovali s mýty, které o nich panují. Zjistili jsme například, že mezi prací v korporátu a start-upu není rozdíl. Založila jsem také skupinu „Holky z marketingu“, která během tohoto měsíce asi překoná hranici 10 tisíc členek. Momentálně mě hodně zaměstnává práce pro Google, při které létám po Evropě a mentoruji různé start-upy. Do toho školím malé módní a designové značky, jak dělat marketing. Nedávno jsem se stala ambasadorkou platformy „Za normální holky“. Snažíme se mladým holkám říkat, jak se o sebe starat, jak být spokojené samy se sebou a jak v sobě najít sebelásku.
Kolik hodin denně pracujete?
PL: Pro mě je to velmi těžké rozlišit. Když si čtu módní časopis, je to práce nebo zábava? Když projíždím sociální sítě, je to práce nebo soukromí? Já už dnes vlastně vůbec nerozlišuji, co je práce a co soukromí. A vůbec nerozlišuji pracovní kanály od těch soukromých, což je pro dnešní dobu typické.
Xantypa je unikátní časopis s velkou tradicí. Jak se díváte na jeho založení? Jaké to bylo na samých začátcích?
MD: Byla to velmi zajímavá doba. Xantypa vznikala v čase, kdy bylo pár let po revoluci a k nám do Československa přijížděli lidé, kteří by se sem před tím vůbec nedostali. Osazovaly se ambasády, přijížděla spousta nových diplomatů ze západu s celými rodinami, vraceli se emigranti, přijížděli podnikatelé s celými rodinami. Když jen vzpomínám, kolik tady najednou bylo benzinových pump různých značek. To všechno byly zajímavé rodiny, každá firma, která se zde chtěla prosadit, sem někoho poslala. A to všechno mě nesmírně zajímalo. Chtěla jsem všechny tyhle lidi poznat. Navíc jsem měla velký dům, jehož část jsem chtěla pronajmout, protože jsem v něm už tehdy byla sama. Vzala jsem si tedy do pronájmu francouzskou rodinu, která zde zakládala firmu Lyonnaise des eaux. Paní z téhle rodiny byla velmi podnikavá a říkala mi, že bychom zde měly najít International Women Business Club, který funguje po celém světě. Vzhledem k tomu, že jsme ho nenašly, tak jsme ho svým způsobem založily. Začaly jsme spolu obcházet ambasády a ženy z řad těch nově příchozích se k nám připojovaly. My Češky jsme jim pomáhaly s praktickými věcmi – dávaly jsme jim rady, kam dát děti do školky, kde sehnat zdravé jídlo, které tu nebylo k dostání, nebo kam si jít zacvičit. A do toho přicházela celá řada nabídek na časopisy, které jsem odmítala. Když se mě můj tehdejší přítel zeptal, jak by měl vypadat časopis, který bych neodmítla, měla jsem jasno – založila bych slušný společenský časopis, žádný bulvár, byli by tam všichni lidé, které mám kolem sebe a já bych je pro ten časopis zpovídala. Řekl mi, ať to hodím na papír a když to bude zajímavé, že s tím něco uděláme. A tak se stalo, začala jsem hledat redakci a založili Xantypu, kterou jsem 15 let vedla. A bylo to krásných 15 let plných zajímavých projektů.
Dámy, všechny tři jste naprosté špičky v tom, co děláte. Jak se tam cítíte? Musely jste někdy odpovídat na to, že jste ženy a proč jste úspěšné?
DS: Nikdy jsem to neřešila. Ale možná i proto, že taková je kultura naší firmy. Když jsem nastoupila do Ogilvy, globální CEO byla žena. Nikdy jsem necítila, že to, že jsem žena, je nějaký problém. Pravda je, že při komunikaci s klienty jsem se s tím čas od času setkala. Například když jsme vyjeli za klientem, tradičním výrobcem, mimo Prahu, tehdy mi bylo asi 27 let, a naproti mně seděli pánové starší 50 let. Bylo na nich vidět, že jsou zvědaví, co jim tam budu vyprávět. Nikdy jsem si to však moc nebrala a spíše si tyto situace užívala.
PL: Já jsem se s tím setkala hned na první konferenci, kde jsem byla tou jedinou ženou. Poté, co mě posílali mezi hostesky, představovali jako jedinou ženu v sále a co si u mě pán objednal colu light, naštvala jsem se. Opravdu dost. Zjistila jsem totiž, že na technologických nebo marketingových konferencích je velmi málo žen-holek, které jsou prezentovány na pódiu. A přitom jsem věděla, že nás šikovných je víc. Na jedné velké marketingové konferenci jsem na pódiu prohlásila, že se ráda potkám s těmi pěti holkami, co tam jsou, na obědě. A přišlo jich 50. Bylo to moc fajn setkání, ze kterého vzešel nápad na založení skupiny, ve které se navzájem podporujeme a pomáháme si. Abych řekla pravdu, tuhle otázku velmi nerada dostávám. Štve mě, protože kdyby tady seděl chlap, tak se ho na to nikdo neptá. Stejně tak, jako když o někomu vyjde článek v médiích, tak u chlapa nikdy nenajdete, že je svobodný a kolik má dětí apod., nikdy nedostane otázku: „Jak zvládá kariéru a rodinu?“ a vůbec nikdy nebude vést rozhovor o tom, jestli mají doma uklizeno. Přiznávám, mám paní na úklid a je to super.