Aby mohla duše létat

Multižánrová umělkyně, úspěšná podnikatelka a ředitelka platformy, která sdružuje ty nejúspěšnější majitele českých firem. Helena Kohoutová umí lidi spojovat a hledat cesty tam, kde by je nikdo nečekal, proto bývá vždy o krok napřed a stále své okolí nepřestává překvapovat novými vizemi a nápady.

Heleno, máš spoustu aktivit, které se navzájem doplňují, spojily se v kompaktní celek. V určitých fázích tvého života to ale nemuselo tak působit a některé z tvých zájmů musely stranou. Jak to cítíš dnes?
Vždycky jsem potřebovala, aby moje duše létala a měla jsem spoustu nápadů, které jsem navíc měla opravdu potřebu dělat. Takže všechno, co jsem si vymyslela, jsem v nějaké formě opravdu realizovala. Dnes mám díky tomu zkušenosti a znalosti v mnoha oblastech. Kromě toho, že v rámci Podnikatelské platformy Helas oceňujeme nejen české podnikatelky, lídry a exportéry, tak jsme byli letos přizváni ke správě a obnově kláštera minoritů v Praze. To místo má neuvěřitelnou historii a díky své energii a výjimečnému příběhu dává všem aktivitám přesah. Poprvé po 800 letech je otevřeno veřejnosti a kromě toho, že je sídlem Podnikatelské platformy Helas, tak jsme tu v krátké době připravili edukativní prohlídkové trasy, chystáme zde workshopy pro děti i dospělé, probíhají zde kulturní a společenské akce, koncerty, výstavy a máme dokonce vlastní produktovou řadu inspirovanou místní andělskou zahradou – Hortus Angelicus, která byla svého času největší botanickou zahradou ve střední Evropě a táhla se až k místu, kde dnes stojí budova hlavní pošty. Receptury našich bylinkových sirupů, čajů a květinových káv jsou inspirovány bylinami, kterými se léčil Karel V. a jeho následovníci. Připravili jsme také spoustu edukativních materiálů a celou vánoční kolekci ručně vyrobených dřevěných ozdob s historickými motivy. V klášteře vznikají nové expozice a jedna z nich je věnována například unikátním varhanám z baziliky svatého Jakuba. Můžete si tu doslova osahat staré varhanní píšťaly. Moje babička byla varhanice, tak mám k tomu nástroji opravdu osobní vztah a ráda bych tím netradičním pojetím expozice zaujala i dnešní děti.

To všechno by nemohlo tak rychle vzniknout bez tvého přesahu do umění. Kde má kořeny? Byla jsi to dítě od barev se skicákem a flétnou?
Zpočátku to nebylo tak jednoznačné. Nejhlubší dojem na mně asi zanechal řezbářský kroužek, do kterého jsem chodila jako dítě. Ta vůně dřeva byla opojná a vůbec mě neodradilo ani to, že jsem si párkrát do ruky zapíchla dláto. V té době jsem ani netušila, že bych mohla mít hudební nadání. Nebyla jsem schopná cítit rytmus a nebyla jsem schopná zpívat. Nicméně moje babička byla trpělivá a neztrácela naději, takže jsem nejdříve hrála na flétnu, což muselo být utrpení pro celou rodinu, ale pak jsem najednou zničehonic začala zpívat a to bylo velké překvapení. Postupně jsem začala hrát i na klarinet, klavír, kytaru. V současné době to je již spíše hezkou vzpomínkou. (úsměv) A najednou jsem cítila tu radost a lásku babičky, když zjistila, že jí možná roste následovník v té hudební oblasti. Babička byla
sbormistryně, dirigentka, varhanice a zpívala v rozhlasovém sboru. Začala jsem zpívat u ní ve sboru a potom mě vzala k profesorce zpěvu, bývalé sólistce národního divadla Ludmile Hanzalíkové, a pod jejím vedením jsem se zdokonalovala, až jsem se dostala k dirigentce a sbormistryni Miriam Němcové a pod jejím vedením jsme dělali například všechny Dvořákovy mše, později když šla do státní opery, tak většina sboru šla s ní včetně mě. Tím jsem přešla do státní opery a souběžně jsem se zabývala i starou hudbou, které se ona věnovala. V té době se nijak neprojevoval můj výtvarný talent, i když jsem chodila snad na všechny výstavy v Praze, a dokonce jsem o nich i pravidelně psala do Telegrafu. 

Vraťme se ještě do kláštera minoritů. 800 let historie – s adventem klášter ožívá tradicemi a příběhem Vánoc. Na co se můžeme těšit? 
V románských sklepeních, ambitu a zahradách si můžete v době adventu užít sváteční atmosféru se vším, co k vánočním svátkům patří, vánoční expozice se věnuje tradicím v Evropě a procestujete s ní kus světa. Často se totiž stává, že ani neznáme zvyky našich sousedů. Dozvíte se u nás, jak vypadal první betlém a odkud pochází tradice stavění betlémů. Obdivovat můžete vánoční stromeček dekorovaný českými skleněnými ozdobami Koulier s motivem perníčků v národních barvách i stromek s originálními dřevěnými ozdobami, jejichž základem jsou ilustrace inspirované historií místa. Vánoční expozici doplňuje výstava mých světelných obrazů Lumia Frequency Art. Příjemně vás naladí vůně vánoční kávy, speciálních čajů a vánočního koření. Odnést si můžete i malý dárek v podobě originálních vánočních ozdob.

Zmínila jsi cestování Evropou a tradice našich sousedů. Tvůj druhý domov je ale už nějakou dobu na Kypru, kde už jsi oslavila i vánoční svátky. Ty a cestování. To je velké téma…
Já jsem právě díky hudbě měla od čtrnácti let takový život na kolečkách. Ty první a nejčastěji navštěvované země byly Itálie, Německo, Španělsko, Irsko, Anglie a Rakousko, později Srí Lanka, Thajsko, Bali, potom přišel můj život v Kanadě, kdy jsem se rozhodovala, jestli zůstanu a budu mít podnikatelské aktivity tam, protože jsem byla docela úspěšná. Nakonec ale zvítězily moje vnitřní pocity. V myšlenkách jsem stále viděla siluetu Staroměstského náměstí a táhlo mě to zpět. Ve svém životě jsem zažila hodně „věšteckých snů“, které se později skutečně naplnily – ať už v té krátké budoucnosti, nebo za delší čas. Návrat do Čech byl tenkrát sice spojený s hudbou, ale postupem času jsem začala mít pocit, že jako interpret, co zpívá podle dirigenta a not, co napsali jiní lidé, nemůžu nic změnit ani posunout.
Cítila jsem potřebu vlastní realizace a díky tomu vznikl projekt, který dodnes lidi spojuje. A Kypr je moje srdeční záležitost už patnáct let. Strávili jsme tam i dobu covidu a můj syn William tam začal chodit do školy. Díky tomu jsme získali určitý nadhled. Slunečné země mají totiž tu výhodu, že tam jde všechno snadno, člověk není omezován počasím. 

Máš syna ve školním věku. Co považuješ v souvislostis ním za nejdůležitější?
Myslím, že nejdůležitější je dát dětem stabilitu. Podnětů dostávají v dnešní době až příliš a učí se většinou rychle a přirozeně. Můj muž je cizinec, je to Angličan a je zvyklý na to, že se děti do vzdělávacího procesu dostávají velmi brzy. Osobně mi to přišlo předčasné, ale zároveň když nám syn začal růst, byli jsme hodně v zahraničí a fungovali jsme v anglickém systému školství, který jsme prožili na Kypru. A tam jsem pochopila, že vedení dětí a učení různých věcí a dovedností má ohromný smysl, že nic není předčasné a děti nasávají jako houby všechno, co se kolem nich děje. Pokud není vyvíjen velký tlak na výkon a hodnocení a děti mohou svobodně dýchat, tak je to ideální. William si už od útlého dětství ochutnal mnoho aktivit, kterým se pravidelně věnuje. Ať už je to fotbal, tenis, golf, basket, judo, nebo
šachy, kytara. Všechno přicházelo velmi přirozeně, a to je mu teprve sedm let. Chodíme spolu na koncerty i do divadla a myslím, že jej každý ten zážitek formuje stejně, jako když společně malujeme obrazy nebo něco společně vyrábíme. 

Jsi žena, která je mámou, umělkyní i podnikatelkou. Mnoho let podporuješ ženy podnikatelky…
Podpora žen se v posledních letech skloňuje ve všech pádech. Já ji vnímám jako svou celoživotní náplň. Je to pro mě obrovská čest se každý rok setkat s novými ženami, navázat nová přátelství, naučit se mnoho nových věcí a dále rozšiřovat komunitu, která kolem projektu vzniká. Za těch sedmnáct let se mezi patronkami jednotlivých ročníků objevily doslova ikony světa byznysu – výjimečné ženy jako Eva Jiřičná, Eliška Hašková Coolidge, Silke Horáková, Dana Bérová, Taťána le Moigne, Eva Štěpánová, Věra Komárová, Simona Kijonková, Kateřina Kadlecová, Romana Ljubasová, Laura Janáčková, Kateřina Šrámková či Jaroslava Valová a já si toho moc vážím.

text Kateřina Černá, foto Adela Bellini