DARINA VODRÁŽKOVÁ – ŽENA, KTERÁ ZANECHALA STOPU

Opustila nás úžasná dáma, laskavá duše vždy připravená pomoci. Naše vítězka, porotkyně, partnerka a mecenáška. Vzácný člověk, co celou svou energií podporoval podnikatelský sektor a české ženy. Vystudovaná antropoložka, podnikatelka a překladatelka v IT mezi běžnými uživateli a ajťáky.

Darina Vodrážková je a bude stále s námi, stala se součástí naší knižní trilogie SVOU VLASTNÍ CESTOU a hned v prvním díle jsme si mohli přečíst její příběh. Dnes máme příležitost se opět ponořit do jejích myšlenek a vzpomenout si na dobu ve které rozhovor vzniknul. Setkání s ní bylo vždy jako lavina pozitivní energie. Neznám žádnou jinou ženu, která by pro dopravu na pracovní schůzku zvolila Harley, a přitom neztratila nic ze své jemnosti.

Zvuk silné, těžké motorky a elegantní sáčko sbalené překvapivě v zavazadlovém prostoru čtvrttunového stroje. Na dvou kolech, navzdory konvencím a v kontrastu k očekávání toho, jak má vypadat dáma ve středním věku. Přednášela s lehkostí a vtipem a byla schopna strhnout své obecenstvo nejen obsahem toho, co říkala, ale také svou pravdivostí a spontánností. Nechyběly jí nikdy odvaha ani nadhled, příliš neplánovala a místo toho jen „udržovala směr“ a měla schopnost vždycky si toho nabrat o kousek víc, než co se dalo reálně stihnout. Darina byla všechno, jen ne nudná. Životní optimista, hráč, co hraje fér, a přitom umí šťastné karty dokonale využít…

Pokud byste se mela představit někomu neznámému, jak byste sama sebe charakterizovala?
To je docela těžká otázka. Určitě by to záviselo na tom, v jaké souvislosti bychom se potkali. Podle toho bych byla třeba začínající motorkářka (dala jsem si ty papíry k padesátinám), naivní koňačka, netypická ajťačka, studovaná filozofka, chodící zpěvník, herečka a recitátorka, psycholožka, utěšitelka, mediátorka, bývalá karatistka, průvodkyně, tanečnice flamenka, školitelka, novinářka, trochu potápěčka…

Ovšem jedno je jisté: Vším, čím jsem byla, jsem byla ráda!

V čem jste vynikala jako dítě a co vás v holčičím věku nejvíce fascinovalo?
Měla jsem psa a najednou až čtrnáct koček. Soutěžila jsem v kdejaké humanitní oblasti, sport mě poněkud míjel, chodila jsem do baletu. Nejvíc jsem si asi potrénovala paměť na slova a veřejné vystupování. Recitovala sem, řekneme, vrcholově česky a rusky, učila se jazyky. A taky matiku. To se vám stane, když se narodíte do rodiny, kde maminka je češtinářka a tatínek matikář. Tyhle předměty jsme museli s bráškou umět perfektně, no a všechny ostatní taky, protože ty jsou přece dočista jednoduché.

A co mě v holčičím věku fascinovalo? Přece kluci!

Váš profesní život je spojen s DAQUAS. Co přesně hrálo roli v tom, že jste s jednou společností spjatá celých třicet let?
Tak asi dvě hlavní vlastnosti: Jsem posedlá smyslem. To znamená, že když mi něco „zapadá do konceptu“, „dává smysl“, jdu a udělám to, bez ohledu na to, jak je to náročné. A pak: umím prohrávat, ale neumím se vzdát. A do třetice: jsem optimistka – takže věřím, že vždycky se najde cesta dál. Že vede i z kruhu, to umím dokonce matematicky dokázat – a to už je něco, oč se dá opřít, že? Tohle s těmi předchozími vlastnostmi dává dohromady skoro takové perpetuum mobile, jen s ručením omezeným.

Které vlastnosti vás vynesly na vedoucí pozice?
Ta posedlost smyslem, právě. Potřebovala jsem vidět, že to, co dělám, funguje, někam to vede. A jistá porucha vnímání pracovní doby. 

Kdo vás nejvíce ovlivnil na vaší osobní a pracovní cestě? 
Rozhodne rodiče. Čtvrtstoletí mě utvářeli a další čtvrtstoletí jsem se s tím prala. S tím mi pomohl manžel. Taky jsme spolu přes třicet let. A spousta věcí kolem. Vystudovala jsem kulturní antropologii, a to je úžasná „vše pokryvná“ věda o člověku. Tam se toho vejde! Jsem skladatel všech možných střípků. To, co v sobě a kolem sebe tvořím, má do mandaly hodně daleko, ale vší silou se snažím o harmonii, rovnováhu. 

Jakou situaci ze svých začátku si dokážete vybavit živě i dnes? 
Na začátku jsem byla osobní asistentkou anglického majitele. Po devíti letech školní výuky a složených státnicích jsem se teprve učila mluvit s rodilým mluvčím. První dny jsem padala jak podťatá, a i ve spaní mluvila anglicky. Měla jsem fóbii z telefonování a ta mi zůstala dodnes, leč dovedně to tajím. A ještě jedna situace z mých začátků se mi vynořila z paměti. Bylo mi třiadvacet a přišla jsem na velké jednání do banky v tričku s nestydatým obrázkem… Pekelné faux pas.

Často nás dokáže posunout pozitivním směrem i špatná zkušenost. Máte podobný zážitek?
Nespočet! Chybami se vážně člověk učí. Ale tuhle obecnou pravdu rozšiřuji o další poznatky:
1.  Není nutné kvůli učení dělat své vlastní chyby. Klidné můžete pozorovat ostatní.
2.  Nesmíte se bát. Stavět strategie na tom, co nechcete, je špatně. Musíte jít za tím, co chcete – i když ta cesta nebude pohodlná, rovná a bez bolesti. 

Někdy lidé vnímají úspěšného člověka jako dítě štěstěny, někoho, komu prostě bylo dopřáno. Jak velkou roli hrálo štěstí a kolik je ve vašem příběhu dřiny?
Těžko říct. Osudy lidí jsou unikátní. To, jak někdo naloží s příležitostí, se vlastně rozhoduje dávno předtím, než ji dostane. K práci v DAQUASu mě skutečně přivedla shoda okolností a jakási znalost angličtiny, která v 90. letech nebyla v Čechách úplně běžná. A co bylo dál? Po devíti měsících z asistentky generální manažerkou. Mohlo se to stát i jinde? Asi ano. Mohla jsem třeba začít v kulturáku a třeba bych dnes byla ministryně kultury. Anebo taky ne. 

Co všechno jste musela obětovat?
Spánek. Čas pro sebe. Ale nevnímám se jako oběť. Dělala jsem kupu vědomých rozhodnutí. Líbí se mi věta, kterou to shrnul Robert Fulghum: Vždycky je potřeba obětovat něco, co chceme, něčemu, CO CHCEME JEŠTE VÍC. Je geniální. Celý život si vybíráme. Vážně SAMI vybíráme. Protože něco chceme víc.

Litujete nějakého rozhodnutí ve své kariéře?
Nelituji ničeho a rozhodnutí už vůbec ne. Trýznivá je vždycky ta část, NEŽ se rozhodnete. Pro mě zvláště trýznivá, protože nahlížím věci z příliš mnoha úhlu pohledu a mým osobním krédem je „všechno je relativní“. Ze školy jsem odešla s tím, že mám dovednost najít pro jakoukoli věc stejné množství argumentu pro a proti, stačí si dát záležet. To se pak zdá, že nejlepší rozhodovací metodou je „panna-orel“, v případě více možností hoď kostkou. A možná i je. Považuji rozhodnutí za východisko a nevracím se. Jestli bylo blbé nebo ne, to už je pak jedno. Dostali jsme se do dalšího bodu a míříme z něj do původního cíle, záměru… A v krajním případě se z chyby poučíme. Též lecjaké špatné rozhodnutí se dá proste napravit. Potřebujete k tomu jen vůli a pokoru.  Mimochodem: „panna-orel“ jako rozhodovací metodu u těch zvláště zašmodrchaných neboli multikriteriálních rozhodování skutečně doporučuji. Ale pozor. Ne proto, abyste udělali přesně to, co vám ta mince poví, ale abyste nechali promluvit intuici. Neumíte se rozhodnout? Hoďte korunou a pozorujte, co jste si pomysleli, když dopadla. Bylo to „úlevné ufff“, nebo „a sakra“? A pak už víte, co vlastně chcete. A dělat to, co chcete, je důležité. Aby z vás nebyla oběť. 

Vyčetly vám někdy vaše děti, že by vás rády viděly více doma, nebo jste zvládla udržet balanc mezi prací a rodinou?
Dělala jsem pro to, co se dalo. Mám muže, který je hodně orientovaný na rodinu, a ten mi ten balanc pomáhal udržet. Proste mě nenechal polknout prací. Bylo to náročné, děti máme tři. Jsou s rozestupem šest let od sebe – na krajích kluci, uprostřed děvčica. Nejmladšímu je teď patnáct. Nevyčetly mi to, vyrostly s pohledem na to, že „každou volnou chvilku“ pracuji. Viděly, jak se nad tím tatínek vzteká, viděly, že se snažím jim dát čas, který potřebovaly, viděly, že žiju s hodinkami v ruce, ale myslím, věřím, doufám, že nikdy neměly pocit, že by pro mě nebyly dost důležité. Ono být s nimi doma úplně nestačí. Být pro ne, když to potřebují – na to jsem se snažila dbát.

Jaké krédo/filozofii máte spojené s podnikáním? 
Byznys je založen na důvěře. Zákazníci si vás vyberou proto, že vás mají rádi.  Kdo by chtěl dávat své peníze někomu, o kom si myslí, že je to hlupák a lump? Po case se vytvoří skladebné dvojice dodavatel-odběratel podle toho, jak podobný mají hodnotový systém. Nemá smysl se trápit nad tím, že od nás nenakupují všichni. Důležité je, abychom ty své lidi nezklamali. Důvěra je alfa a omega. Takže i citelnost a názorová stálost jsou klíčové – lidé pak vědí, co od vás mohou očekávat. 

Co je pro vás v životě nejdůležitější? 
Prožít jej tak naplno, abych si mohla na konci říct, že to stačilo.

Co byste ještě chtěla stihnout? 
Nad tímhle vůbec nepřemýšlím. Neplánuji nikam do dálky. „Jedu, jedu, jedu“… a prožívám to, co zrovna žiju. Beru, co přijde. Nápady, příležitosti, zážitky… je toho tolik! Mám pocit, že žiju tak, abych nelitovala.

Když přišla nějaká krize, co vám ji pomáhalo překonat? 
Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Nejtěžší okamžik? 
Výpovědi, které jsem musela dát. Byly tři, které mě hodně bolely.

Největší satisfakce? 
Když jsem si uvědomila, že jsem to v nějaké, byť malinké oblasti dotáhla do světové špičky. A že mě moje děti přesto mají rády. Uff, stihla jsem to!

Na co myslíte, co děláte, když máte možnost být úplně sama? 
Myslím pořád na práci. Mě to proste fakt baví. Takže ať dělám, co dělám, nějak to souvisí, nějak to využiju, někam se to uloží a odtamtud to včas vylovím. A miluju čtení ve vaně.

Největší přání? 
Den, který má víc než čtyřiadvacet hodin? Stejně by mi to nepomohlo. Disponuji schopností vždycky si toho nabrat o kousek víc, než co se dá reálně stihnout. Tak reálně: Pokud možno nikomu nijak zvlášť neublížit.

Co pro vás znamená úspěch? 
Přeskočenou překážku… záblesk „jupí“… a jede se dál. Aby byl svět lepší o to, co mu umím dát.

R.I.P. Darina Vodrazkova

Jsou lidé, kteří zanechají stopu a takovým člověkem byla tato úžasná žena s obrovským nadhledem, silou a humorem. Profesionál, duše poetická i praktická.

Drahá Darinko, byla jsi pro mě jednou z nejbližších kamarádek a možná to ani nevíš. Setkání s Tebou bylo vždy krásné a obohacující. Nejdříve jako vyslanec Microsoft CZ, dále jako soutěžící a vítězka Ocenění Českých Podnikatelek, také jako porotkyně a kamarádka nás všech, moje poradkyně a laskavá duše, která vždy byla připravená pomoci a naslouchat. Máme tě hluboce rády a kdybys viděla co se nyní děje v naší skupince a jak jsou všichni s tebou, řekla by sis, toto všechno dávalo smysl. Hlubokou soustrast tvé rodině a všem blízkým.

Helena Kohoutová