ŽÍT NAPLNĚNÝ ŽIVOT

Privátní komorní setkání a talk show s OLGOU MENZELOVOU – ŽÍT NAPLĚNÝ ŽIVOT, které bylo součástí našeho dámského klubu Helas Ladies Clubu otevřelo řadu témat profesních i těch osobních. Povídali jsme si s filmovou producentkou a ředitelkou společnosti Medialounge, s.r.o., Olgou Menzelovou, trojnásobnou maminkou, která již 18 let produkuje velkoformátové venkovní expozice a podílela se např. na expozici Wintonovy vlaky na počest sira Nicholase Wintona, britského makléře, který v roce 1939 zachránil přes šest set československých dětí před koncentračními tábory. Jejím manželem byl známý český herec a oscarový režisér Jiří Menzel, mezi jehož významná díla patří např. snímky Ostře sledované vlaky, Vesničko má středisková, Skřivánci na niti, Postřižiny nebo Obsluhoval jsem anglického krále.

Olgo, vy jste ve třinácti letech jste musela opustit pohodlí domova a najednou jste byla úplně v cizím prostředí sama za sebe...
Ono to nebylo ve třinácti, ale ve čtrnácti letech a ten důvod byl jednoduchý, protože já jsem vždycky hodně sportovala. A protože pocházím z Písku z Jižních Čech, kde nebyla škola, která by mi vyhovovala, tak jsem se rozhodla pro studium školy v Českých Budějovicích. Bylo to sportovní gymnázium devadesát kilometrů daleko a my měli tréninky často od rána od sedmi hodin, tak nebylo možné každý den dojíždět. Zůstala jsem na intru a mohu říct, že to byly jedny z mých nejkrásnějších let. Oni to sportovci totiž mají trošku jinak nastavené v hlavě. A to vždy říkal Jirka: „Já mám takovou kliku, moje žena není intelektuálka, ale sportovec.“  On to samozřejmě zlehčoval a já to také zlehčuji, protože mám ráda sebeironii a legraci. . .
Takže tou školou v Budějovicích to vlastně začalo. Dělala jsem lehkou atletiku, krátké sprinty a o víkendech byly často závody nebo soustředění, takže to nebylo tak, že bych záměrně domov opustila, ale nebylo už tolik příležitostí a času se vracet. A potom jsem samozřejmě pokračovala dál. Mojí Anče je dnes patnáct, takže když jsem odešla, tak mi bylo o rok méně, ale dnes si vůbec neumím představit, že by dcera někam šla, protože děti to dnes mají jinak než my tehdy. Řekla bych, že v něčem to mají samozřejmě mnohem složitější a v něčem zejména po té materiální stránce jednodušší, ale ten neomezený dostatek všeho také není pro jejich vývoj dobrý. Takže já se hrozně snažím, aby si moje děti museli najít cestu samy a neměly ten neomezený dostatek.

Co následovalo, když jste dokončila tu sportovní školu v Budějovicích?
Ten sportovní gympl, to byla skvělá škola, byli tam perfektní lidé a jsme v kontaktu dodneška, dodneška se přátelíme. Potom jsem dělala zkoušky na Institut tělesné výchovy a sportu a tam nás hrozně týrali s gymnastikou a basketbalem, museli jsme dělat věci, které já jsem dělat nechtěla tak jsem ty zkoušky nakonec ani nedokončila, což jsem doma neřekla, a nakonec jsem skončila na ekonomce, což byla tragédie, protože mi nešla matematika. Tak jsem se rozhodla jít Prahy a kamarádka mi našla školu, která se mi líbila, zřizovatelem bylo Arcibiskupství pražské a byla to Vyšší odborná škola publicistiky. Líbili se mi vyučující, kteří na té škole působili a užila jsem si tam báječné tři roky.

Kdy jste se rozhodla, že budete podnikat?
Myslím, že to přišlo přirozeně, protože jsem v podstatě nezaměstnatelná, ono to nejde, je to takové nastavení. Papíry na auto jsem si dělala v sedmnácti, protože jsem se už nemohla dočkat, až budu řídit, toužila jsem po té samostatnosti. Rodiče nikdy neměli auto, takže to bylo složitější, ale prostě jsem po tom toužila. A v osmnácti jsem si udělala živnostenské oprávnění, protože jsem věděla, že chci mít tu svobodu. Jsem pracovitá a nevadí mi pracovat tehdy, když to potřeba, to znamená pořád, třeba i o víkendech. . .

Přišla někdy taková nabídka, která by vás donutila přemýšlet o změně?
Dostala jsem takovou hezkou nabídku z Národního divadla do zaměstnaneckého poměru. A tak jsem nad tím přemýšlela, protože mi to polichotilo, jsem ješitný člověk a přiznávám se k tomu. Ale nakonec jsem se přece jen rozhodla, že zůstanu na volné noze, protože svoboda je pro mě cennější.

Vy jste se s Jiřím Menzelem seznámila v Českém rozhlase, je to správná informace? Jaké bylo to setkání?
Ano, v Českém rozhlase. To byla vlastně zase taková legrační příhoda, protože já jsem začínala v klubu elévů v rozhlase, kde byla úžasná paní Tikalová. A dnes to zní úplně neuvěřitelně, já měla na rozhovory a reportáže magnetofon a ty rozhovory a reportáže jsme slepovali páskami a občas nám některý ten kousek někde upadl. Dnes když to někomu z mladých lidí říkám, tak na mě koukají, jako že jsem přišla odněkud z pravěku. Když to říkám dětem, oni nemohou uvěřit tomu, že jsem ty reportáže ručně slepovala. Vývoj techniky jde neuvěřitelně rychle dopředu. Paní Tikalová nám tehdy zadala, abychom udělali vánoční anketu a měli jsme si vybrat tři osobnosti. A já jsem si vybrala Kaisera, Lábuse a Menzela. A Menzel vyšel. Teď to myslím samozřejmě v legraci. Takže jsem šla za panem Lábusem a za panem Kaiserem a měla jsem se jich zeptat do té vánoční ankety na pár velmi krátkých otázek. A když jsem potom přišla za Jirkou, tak jsem si nevybrala úplně nejlepší čas, protože měl právě před premiérou. A já jsem tehdy byla hodně nervózní, protože jsem jako malá holka viděla film Báječní muži s klikou a strašně se mi to tehdy líbilo. A on při tom našem prvním setkání nebyl vůbec příjemný. Šli jsme někam do portálu, tam dělali hluk dělníci a já jsem se mu vůbec neodvážila říct, abychom šli někam jinam, protože ten hluk nás strašně rušil. Takže to celé natáčení nedopadlo úplně dobře. A pamatuji si ještě, že ta paní Tikalová říkala: „Prosím tě, Menzel mluví hrozně potichu, musíš mu to říct, aby mluvil nahlas, aby byl hlasitější, jinak to nepoužijeme.“ A měla úplnou pravdu, protože ten Jirka celou tu dobu kuňkal. A já jsem si říkala, že to bude strašné, že to opravdu vůbec nepoužijeme. A potom jsem mu dala poslední otázku: „Co byste popřál posluchačům Českého rozhlasu do nového roku?“ A to byla jediná věta, kterou řekl nahlas: „Aby už tam nebyla ta blbá popmusic.“ A tím jsme skončili.  A aby tahle historka měla nějaký konec, já jsem z toho rozhovoru byla tak otrávená a celou dobu mi běželo hlavou, že se to jako nepovedlo a ten Jirka byl protivný, což on uměl být protivný. A já, protože jsem upřímná a dnes si zpětně říkám, že jsem byla pěkně drzá, tak jsem mu řekla: „Tak vám děkuji pane režisére a musím vám říct, že jsem netušila, že tak nepříjemný člověk dělá tak hezké filmy, nahledanou.“
A jeho to úplně porazilo, že jsem si dovolila tuhle drzost. A potom mě za nějakou dobu pozval do divadla, ale to ještě dlouho trvalo, velmi dlouho. A říkám, že mě by to nenapadlo.

Olgo, vždycky jste stála na vlastních nohách a fungovala nezávisle na svých partnerech, jste podnikatelka a zároveň máma tří dětí. Jak prožíváte své mateřství a péči o tři ratolesti?
Já si myslím, že to je pro mě jediná skutečná věc, která má opravdový smysl, protože když vidíte, co se děje kolem nás, tak mě ta doba nepřijde moc radostná, protože člověk ať chce nebo nechce, tak je ovlivňován řadou skutečností, ať už to byl Covid nebo válka na Ukrajině nebo konflikt na Blízkém východě. To, co mi připadá opravdu nadějné, tak jsou to naše děti, které něco mohou změnit. V to já velmi věřím a myslím si, že to tak je. A snažím se je v tomto duchu vychovávat, vést je k samostatnosti, Máme velmi otevřenou výchovu, protože věřím v to, že ta mladá generace může něco podstatného změnit. A je to především o vzdělání, o výchově. Řídím se tím, že děti vychováváme láskou a příkladem. A ono to tak skutečně je, svoji velkou roli hrají samozřejmě geny, ale a druhá velice důležitá věc je výchova v rodině. Já si neumím představit to, že bych to všechno nechala jen na škole, takže se doma hodně s dětmi bavíme, hodně s nimi cestujeme, což si myslím, že je také velmi důležitý prvek, protože ono se potom hůř kritizuje, co se děje u nás, když poznáte, jak to vypadá venku. Když máte to srovnání, tak vidíte, že přes to všechno, co se nám nelíbí, se zde stále máme krásně. Například to, jakou zde máme zdravotní péči. Kdo něco musel řešit třeba v Americe, tak se nedoplatil. A viděl, že i když zde člověk často nadává, tak já si myslím, že to zde velmi dobře funguje. A proto my s dětmi hodně cestujeme i do zemí, kde není úplné pohodlí. Nejezdíme s nimi do pětihvězdičkových hotelů, kde by se střídala pláž, protože to těm dětem z mého pohledu nic nedá. Země, kam jsem si je ještě netroufla vzít, je Etiopie. Částečně jsem tu zem procestovala a jednou tam své děti určitě vezmu. Ale zatím jim říkám, jak to tam vypadá, co se tam dělo, jak tam jsou místní děti vedené, aby si vážili toho, co mají a co jim přijde všední. Ale je to samozřejmě těžké, protože ty děti se samozřejmě srovnávají s vrstevníky a nechtějí příliš vybočovat. Anče je patnáct a Evičce devět, takže se snažím, odpusťte mi ten výraz, aby nečuměli do těch tabletů a mobilů, protože já jsem na to úplně alergická. Ale zároveň, jak už jsem řekla, dítě vychováváme láskou a příkladem a já u toho všeho pracuji. Když mi skončila mateřská, tak jsem se pokaždé divila, že jsem na nějaké mateřské dovolené byla. Ale to není samozřejmě stížnost, to bylo moje rozhodnutí. Pokud člověk doma má už jen z pracovních důvodů všechny ty mobily, počítače, tablety a visí u toho, ať už pracuje nebo ne, tak děti jsou toho odrazem. My máme doma takové pravidlo, že u jídla nic takového není. A ony nás lámou, že jsou unavené, že se chtějí dívat na pohádku, ale já se z toho snažím neslevit, protože člověk to musí vybalancovat, tu snahu být kamarádkou a zároveň autoritou, což je hodně těžké. Můžete si cokoliv přečíst, ale ta zkušenost je jedinečná, je to neopakovatelné a nepřenositelné, protože každé dítě je jedinečné. Ale to ukáže čas, jak se mi to podaří, zatím to nemůžu nijak zhodnotit, to se zhodnotí, až děti vyrostou a uvidím, jak si budou umět poradit, jak budou úspěšné.

Zvenku vidíme jen tu inspirativní část vaší krásné práce. Řekněte nám, ale co všechno vaše práce obnáší, co vlastně všechno děláte v rámci své firmy?
Já dělám to, co mě baví, ale uvědomuji si, že ne každý má to štěstí. Například můj táta, který už je v důchodu dělal dříve trestní právo a pracoval jako státní zástupce, ale nikdy neměl tu práci rád, protože moje babička, jeho maminka, si přála, aby byl právník. Ale on si přál být veterinářem. Takže si udělal několik semestrů té veteriny a potom na naléhání mojí babičky, své matky, tu školu přerušil a šel studovat práva. A já vidím, jak je to hrozné, jak je to strašné, když člověk dělá něco, co ho nebaví. Takže to pro mě bylo takové memento, když vidíte, že se ten člověk trápí a dělá něco, co ho nebaví. Tak jsem si říkala, že zásadní pro mě je dělat něco co mě baví. A jakkoliv to zní zvláštně, tak peníze byly vždy až na druhém místě. Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem si uměla vydělat peníze, ale nebyla to ta úplná priorita. Když začnu těmi výstavami, tak ta první výstava, která byla instalována na Kampě v roce 2006 se jmenovala Země krásná neznámá francouzského fotografa Yanna Arthuse-Bertranda. K tomu jsem přišla tak trochu jako slepý k houslím. Byli jsme s Jirkou v Norsku v Oslo, kde tenkrát pracoval v Národním divadle. Byl tam denně a já jsem se děsně nudila a procházela jsem se po pobřeží a na břehu moře zrovna byla tahle překrásná výstava. Fotografie, které tu zemi ukazovali z výšky, ať už z letadla, z vrtulníku, z horkovzdušného balonu. Navíc výstava byla zaměřená na trvale udržitelný rozvoj. A mám k tomu takovou legrační příhodu, protože dnes je to velké téma, ale v roce dva tisíce šest, když jsem na sháněla peníze, tak to bylo hodně těžké. Nějaký trvale udržitelný rozvoj to bylo prostě téma, které nikoho neoslovovalo. A Jirka tenkrát říkal: „To je tak hezký, podívej těch lidí, co tady okolo chodí, aby se na to podívali.“ Bylo to v noci krásně nasvícené a on říkal: „No tak to přivez do Čech.“  A já na to „Tak já to přivezu.“ Ale byla to samozřejmě dlouhá cesta, neuměla jsem tehdy dělat fundraising. Jirka tomu vždycky říkal: „Ty jsi takovej o něco slušnější žebrák.“ Takže jsem se musela naučit všechny věci okolo produkce, to znamená účetnictví, právo a tak dál. Byla to opravdu těžká cesta, protože Jirka také nebyl vysloveně praktický člověk, ale to je jasné, když vidíte ty jeho nádherné filmy, on nemohl být praktický člověk. Takže já jsem neustále chodila za Jindrou Gregorínim, který teď už je na Boží pravdě – byl skvělý člověk, byl ekonomický ředitel Divadla na Vinohradech. A já mu vždycky říkala: „Jindro, já potřebuji poradit s účetnictvím nebo s právem. A on už byl naštvanej a říkal: „Tak se přihlas k nám do školy, ne? „A já říkám: „Do školy, jo? Mně bylo dvacet sedm a přišlo mi, že už jsem na to stará. Ale přihlásila jsem se do školy na DAMU a začala jsem chodit do školy, abych to, co dělám, dělala dobře a profesionálně. A při tom jsem začala dělat ty výstavy a ten výstavní systém, který jsme přivezli tady vůbec nebyl, tak se mě začaly firmy ptát, jestli by si to mohly pronajmout. A do teď to dělám, mám tady skvělou kolegyni, Janu Zedníkovou, která je moje pravá ruka. A můj tým, který mám dlouho jsou lidé, kteří by za mě dýchali. Jedním z těch lidí je právě Jana a jsem za to moc ráda. A dělám ty výstavy doposud, protože to funguje. S těmi výstavami objeli mockrát Českou republiku a byli jsme s nimi i v zahraničí s různými expozicemi. Výstavy jsou vždy umístěny na nějakém náměstí nebo veřejném prostranství, aby k tomu mohli hodně děti, školy i kolemjdoucí lidé, aby si přečetli informace, které si doma nenajdou, protože je to hodně složité. My tu jednu expozici dáváme dohromady, pokud je autorská víc než rok. A je to tým vědců nejen z České republiky ale i ze zahraničí. A když máme tu zpětnou vazbu nejen od škol, která je pozitivní, že to těm dětem něco přineslo, protože je to bavilo. Jsou u toho venku, vstřebávají informace, baví je to, tak mi připadá, že to má smysl. Osobně se už ale trošku posouvám jinam, takže uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet. Máme víc jak sto panelů krát dva, které pronajímáme. To je ta komerční část, která nás živí. Výstavy jsou něco, co dělám ráda, ale musím na ně sehnat peníze, protože tam se negeneruje zisk ze vstupného. Takže vždy musím naplnit rozpočet, aby se to celé zaplatilo a potom se cestuje po celé republice. Ale přiznám se, že ten fundraising mě baví čím dál tím méně, protože musíte někoho neustále přesvědčovat a vždy je to tak, že když od někoho něco chcete, tak mu musíte mnohem víc nabídnout.

Někdy se člověk musí dívat dál, přehoupnout se přes horizont a ono to tak jako doplyne. . .
 Všechny ty expozice, které děláme samozřejmě dávají velký smysl a mají edukativní roli. Silná byla například výstava věnovaná Siru Nicholasi Wintonovi, kterého jsem osobně znala. To je pro mě velký příběh výjimečného člověka. Dá se říct, že když žijeme v tom v čem žijeme, tak si můžeme dnes připadat ztracení, protože máme často pocit, že sami nic nezmůže a že je to všechno zbytečné, protože jednotlivec nemá tu moc, připadá si zbytečný v té mase lidí, ale já si vždy vzpomenu na toho Nicholase Wintona, protože tehdy to byla opravdu jeho svobodná a vůle maminky a toho Trevora Chadwicka a Doreen Warriner.  Také sem patří Peter Blake, a to je vážně pár lidí, kteří se rozhodli pomáhat a místo svého pohodlí, jeli zachraňovat československé děti před Hitlerem. Takže tady je to přesně vidět, jaká je skutečná síla jednotlivce a co ten jednotlivec dokáže za neuvěřitelné věci. Všechno, co dělám, se týká edukativních témat, nebo ochrany přírody. A když se mě někdo ptá, proč to dělám, tak říkám, že já zde mám tři děti a není mi jedno, v čem tady budou žít. Mně to vůbec není jedno, není mi jedno, jestli zde jednou budou mít pitnou vodu a tak dále. Ale zase je to o tom vzdělání, protože s tupým davem se nejlépe manipuluje, takže když naše děti naučíte, aby se chytře přizpůsobily, protože kdo se přizpůsobí vyhraje a kdo žije udržitelný život, tak zkrátka je to pro něj výhra. Je to výhra pro ty děti.
A to, kam se já teď snažím přehoupnout, tak to je sebe udržitelnost. Ono to zase trochu zapadá do toho trendu longevity, ale pro mě to znamená, dožít se vysokého věku ve zdraví.

foto-zdroj: archiv Olga Menzelová & Ondřej Košík & Helas Ladies Club